Esej o tragédii - ukázka

Zapojila jsem se do projektu společného čtení knihy Esej o tragédii od Elizabeth Labanové, který pořádá Barunka z blogu Knihy nekoušou. Specielně pro tuto událost jsem si knihu pořídila (ale lze to chápat i jako využití příležitosti), protože je naprosto nádherná a já věřím, že ji budu milovat. V tomto příspěvku vám přináším ukázku z knihy. Bohužel jsem se sama ještě nestačila začíst, takže jsem ji vybrala čistě náhodně...

Duncan moc dobře věděl, co Tim uvedl do pohybu. Proč jen neexistuje nějaké velké červené světlo, které by se rozblikalo, kdykoli se někdo rozhodne špatně, nebo v tomto případě přímo katastrofálně? Nějaké varování, které by člověka upozornilo, že by se měl včas zarazit a svoje rozhodnutí přehodnotit. Cítil se tak sklíčeně, že by všechna cédéčka nejraději vyhodil z malého kulatého okénka a nadobro na ně zapomněl. Jednou už si to prožil, tak proč se k tomu vracet? Prodělat to celé znovu bylo poslední, co potřeboval. Jenže bylo pozdě a Daisy už spala, takže ho nic nerušilo. Slyšel Timův chraplavý hlas, jak mu děkuje, že poslouchá. Nechtěl ho znovu zklamat. To už jednou udělal.

(kapitola sedmnáctá, str. 153)